Moje děti žijí mezi rozlučkami se svobodou

Je pátek a skoro jako každý pátek, od Velikonoc do října se nevyspíme. Co tři dny k nám do dvorního traktu přijíždí zejména party Angličanů, Irů a Němců. Jejich hlasivky a hlášky jsou při akustice dvorního traktu nářez. Jedou se bavit. Už na dvoře se rozprostřou a s kufry na kolečkách jezdí ode dveří ke dveřím a hledají, kde je jejich ubytování. Zapálí si cigáro, často se stane, že močí za popelnice, když čekají na klíčníka. Ubytují se, otevřou okna a vykuřují z oken a ven hraje hlasitá hudba. Pár se jich vydá do Penny na nákup a zpátky se vrací s několika basami piv. S přibývajícími hodinami se stupňuje hluk.

Přichází hřeb večera, oblečky. Sněhurka a sedm trpaslíků, tanga a latex, drak a rytíři atd. Takhle vyfešákovaní odcházejí ven na tah, trousí se postupně. Dveře třískají, pokřikují na sebe jejich zvučnými hlasy. To je už dávno po desáté hodině. V tuhle chvíli je už předem jasné, že se tuhle noc nevyspíme a nejen my, ale i naše děti, které musí ráno brzy vstávat…

A takhle probíhá celá noc, ve dvoře máme kapacitu i 80 postelí, partiček sem může tedy přijet spoustu.  Nad ránem se vrací do apartmánu a mají s sebou „holky“. A my jsme opět u toho…